Ve zbořené kapli.

Kol ticho mrtvé dřímá, nemluvné – –

Jen vítr časem tu žalostně kvílí

v půlnoční chvíli,

v tom koutě lesním, stichlém, zapadlém,

v němž čtyři zdi jen rozpukané sklánějí se k zemi,

a na nich suchý netřesk uschlé hlavy týčí,

a ze štěrbin se šedý dere mech,

a ze všech koutů shnilá plíseň čiší,

ta plíseň listí zašlapaného –

Toť vše, co zbylo z lesní kaple.

Kol ticho mrtvé, mrtvé, nemluvné – –

Jen vítr časem tu žalostně kvílí

v půlnoční chvíli...

Kde je ten kněz, jenž sloužil mše tu svaté

za hříchy lidí dávno zesnulých?

Kde lidé jsou, již klekali tu kdysi

a čelem bili o zem v extatických chvílích

a hlasem proráželi klenbu kaple

tu klenbu kaple

i klenbu nebes,

jak lkali tu o Boží smilování?

Ó marná otázka – to bylo dávno, dávno – –

to bylo dávno... však teď?

Kol ticho mrtvé, mrtvé, nemluvné,

jen vítr časem tu žalostně kvílí

v půlnoční chvíli –

Vše divně tak tu smutné, zmrtvující

v tom koutě lesním, ztichlém, zapadlém,

v němž čtyři zdi jen rozpukané sklánějí se k zemi,

a na nich suchý netřesk uschlé hlavy týčí

a ze štěrbin se šedý dere mech,

a ze všech koutů shnilá plíseň čiší,

ta plíseň hříchů lidí dávno zesnulých –

Toť vše, co zbylo z lesní kaple.

Ó rány bolestí, jež srdce lidská zryly,

ó šerý smutku duší vyprahlých,

ó vůně zármutků, jež ze všeho jen zbyly –

ó vůně zármutků, ó rány bolestí, ó smutku duší!

Vás nikdo nezničí než velký Bůh!

Ó kouzlo nadějí, jež srdce lidská křísí,

ó šťastné snění duší nadšených,

ó blaho illusí, jež zlatí proudy žití –

ó blaho illusí, ó kouzlo nadějí, ó šťastné snění!

Vás nikdo nevzkřísí, než velký Bůh!

Kraj široký. – Kam oko dohledne

jen sníh a sníh, jenž bílým žárem hoří,

jak slunce hází přímo v poledne

své bíle paprsky jak proudy stříbra žhavé

na spící pole. – Z dálky hory noří

jak obři mystičtí svých temen kštice tmavé,

svých temen kštice v matnou bělobu,

v niž steklo všechno. – Jenom stromů řada,

jež stuhy šedé vzala podobu,

tak divně kontrastuje s mořem bílým

– jak v saních jedu sněžná přes lada –

s tím mořem sněhu nehnutým a bílým.

Vše klidno, mrtvo... Nikde zvuku... Nikde ruchu...

jen srdce hoří mi v tom ostrém, zimním vzduchu

tím touhy žárem bílým – za tím vším, kam cílím...

Jak plamen vzplálo... a zas klid... zas mrtvo všude...

zas srdce usíná v tom bílém, zimním vzduchu.

Ó kéž už usne na vždy – potom dobře bude!