Ve žních.

Vstal na východě krásný den

a směje se nám do oken,

hej vzhůru, chaso mladá!

Jak plamen rudne v setí mák,

a vesele kde jaký pták

i zpěvák písně skládá.

Jak zlato svítí polí klas

a volá žence: „Máte čas,

než vytratí se rosa,

však jižních vánků teplý dech

už blažen těká po žitech

a k zemi shýbá prosa.

Tož ruče k pasu toulec dán

a na plec kosu – čekáť lán –

ať položíme žita,

sbor děvčat přijde záhy snad

a sváže snopy v hojný řad,

i kytka bude svita.

Ba pospíšíme záhy k vám,

jeť smutno, kde je sekáč sám

a k písním schází hlasů,

snad zavítá i hospodář

a čelo vyjasní i tvář;

rád veselou má chasu.

Ej klaď se, zlaté žito, klaď,

ať požata je bujná hať,

s ní chrpy, mák a stračky...

Z těch kytku, chlapci, rychle sem,

vám za kloboučky navijem

i za své šněrovačky!...

A věru pěkný žita lán

je položen a posekán

a řádně svázán všudy,

tož ať vás těší ještě dnes

ta našich písní švarná směs! –

Sem píšťaly, housle i dudy!

Při práci i při kvasu

žehnej, Bože, tomu hloučku

s kyticemi při pasu,

s kyticemi na kloboučku;

až se práce všecka zdaří,

dáme věnec hospodáři;

veselý nám kyne čas;

zazpíváno,

zadudáno

hude zas a zas!...