VE ŽNÍCH.

Mám rád ten čas, kdy žloutnou žita v kraji

a plný klas se tíhou k zemi sklání,

kdy sedlák rozhlíží se po svém panství

a potěšen zří boží požehnání,

a pak se vrací – čelo vyjasněno:

„Jsou zrna tvrda. Zítra začnem’, ženo!“

Jsou krásná jitra v čas ten, plná ruchu...

To člověk vstává s nadějí a klidem,

když slyší tepot kos a znění srpů,

ten hovor, rozpředší se mezi lidem,

jenž vhodné místo, kde by začal, hledá,

až končí vše hlas: „Jmenem Páně, teda!“

Všem planou zraky, bohatým i chudým,

stesk utichá a naděje se šíří,

že bude hojná úroda, jež bídu

i hlad a utrpení chudých smíří – –

kde ticho bylo dřív a mrtvá tíseň,

tam jásot zaznívá a smích a píseň.

Rád bloudím v čas ten na požatých polích,

když teplá noc se snese do krajiny,

když vlhká vůně žita vstoupá vzhůru

a přes pole a stráně táhnou stíny

a ve vsi všecko spí... Tu vidím pouze,

jak konec je vší bídy a vší nouze.