Ve zpomínkách.

Smuten byl jsem v duši,

třeba ňadra vřela,

jako by mně byla

půlka odumřela;

netěšil květ písně

ani úsměv květů,

jakby v duši zašlo

tisíc světů. –

Vzpomněl jsem si zase

matičky své milé,

na sad když jsme sedli

podvečerní chvíle;

posud zřím, jak vlas můj

do prsténců stáčí,

hladí mne a šepce:

„Kudrnáči!“

Vzpomněl jsem si zase

statečného otce,

když mne do škol vodí

o půl šestu roce:

„Dávej dobrý pozor,

koupím nové šaty,

ve „zlaté“-li budeš,

hochu zlatý!“

Vzpomněl jsem si také

dětských ňader půle,

s níž jsem v panském sadě

hrával o „fazule“;

přál jsem jí, tu ona

smích na rudém rtíku:

„Chceš, bych vyhrávala,

podvodníku!“

Vzpomněl jsem si zase

divného pln žele,

na šedivou hlavu

pana učitele;

když mne zpívat’ učil,

tak svou jevil lásku:

tisknul bradku, mluvě:

„Sedmihlásku!“

Vzpomněl jsem si také

počtů professora;

žhavé bylo oko,

temná pleť a chorá;

„hodný hoch jsi,“ říkal,

„ač se jiné daří,

v počtech vázneš, milý

písničkáři!“

Vzpomněl jsem si také

druhů ze studií;

jedni vadnou prací,

druzí planě tyjí;

za ty pracoval jsem,

děli: „Na číš líku

s námi pojď už jednou,

ponocníku!“

Vzpomněl jsem své chůvy,

jíž jsem v kvapném zmatku

zapomněl kdys z Prahy

darem přinést’ šátku. –

„Ano, tak se děje,“

řekla, „jsme-Ii staří;

to mám za pohádky,

pohádkáři!“

Vzpomněl jsem si ženy

dlouhých, plavých vlasů,

velkých, černých očí,

tváři plné jasu;

líbala mne žárem

sálajících rtíků,

vzdech’ jsem, klesal; děla

„Závistníku!“

Vzpomněl jsem si dcerky,

jež mi v růvku dřímá,

slzy zjevily se

náhle před očima;

však má Lidka zlatá

na poskok se dala,

květem retů slzy

vylíbala. –