VE ZŘÍCENINÁCH.

Jak orel v samotách k výši pne křídla svá,

K věčnosti vzlétá zem v mhách šedých ztopená! –

Kdo střelu pustil v poušť? Kam míří její let?

Otázka na rtech mře, – němotou poután svět!

Blažené děcko! Bol tvůj matka zahojí

l mysl ztrudněnou – báchorkou ukojí! –

Těší tě andělem, jenž skvělou perutí

Ochrání každé tvé nejisté pohnutí!

Blažený jinochu – i ctnostná panno ty!

Vám věští lásky Bůh rozohněnými rty

Ráj! – duší objetím věčnost osluněnou! –

Nebe, v němž srdce vře láskou neskončenou!

Blažený mudrci! Ty věčnost zkoumaje

V zrnku zprachnivělém, jenž vichrem přivlaje,

I v hvězdách věčných, dřív než pravdy najdeš stop,

Ukojen zkoumáním – v nadějný klesneš hrob!

Na poušti tam kdož dlí? – viz bledou jeho tvář –

Zrak mdlý co na rosním krůpěji Luny zář; –

Ni matčin úsměv, ni milosti naděje,

Ni světlo moudrosti mu prsa nehřeje.

Osiřen ukryl se v klín matky přírody;

Osud mu otčimem – blouznivé podvody

Jediným dědictvím! –v stinných se ztopiv snách,

Nemaje průvodce, zabloudil v pustinách!

Tu mnohý objímá jej minulosti sen; –

Co světák vskutku zřel – on v bájích tuší jen;

Soumrakem zřícenin dob zapomenutých

Bloudí co lampy kmit po chodbách klenutých.

Tu v troskách pýchy i v pomněnkách chudoby

Tajemné zkoumaje života útroby,

Zře v světy zhynulé a sčítá slzí roj,

Jež z očí trpících vynutil denní boj!