Ve Zvíkovské kapli.

Z Šumaviných bílých ňader

dvě se řeky taví,

nad řekami dvěma stojí

Zvíkov, pomník slávy,

Nad Vltavou s jedné strany,

s druhé nad Otavou;

smutné létly upomínky

dudákovou hlavou.

Také zde část rodné slávy

zrádně v síti lapli...

smutně oči obrátil jsem

k hradu staré kapli.

V staré kapli na Zvíkově

v javorovém lese

velikánský svatý Krištof

Mesiáška nese.

O hůl vetchou, sukovitou

podpírá se v chůzi:

hruď se zdouvá, temné oko

plno svaté hrůzy.

Klekl jsem tam na dlaždice

s orlíky a draky,

zašeptal jsem: Pomoz, Bože,

a ty, svatý, taky!

Světy letí jako divy,

my se nehnem' z místa,

pomoz, svatý velikáne,

druhu Jesu Krista.

Nosíš Spásu na vše strany,

konáš rád a zdárně,

a my Češi ubožáci

čekáme vždy marně.

A my Češi ubožáci

ustavičně hynem,

sestup, svatý, mezi bědné

s Pánaboha Synem.

Nejsmeť posud vykoupeni

od pokuty věčné –

ó, jak by ti srdce moje

vroucně bylo vděčné.

Slávu tvou bych prozpěvoval,

slávu tvou bych množil,

kdybys toho Mesiáška

u nás s beder složil.

Kristova až ďáblí hlavu

rozšlápla by pata,

vydudal bych tobě na hůl

z ryžovného zlata.

Opřel bys se bezpečněji,

přecházeje řeku,

ryze zlatá berla, pane,

trvá řadu věků.

Řadu věků také zbojník

křivdy na nás páše...

přenes k nám už přes slz moře

toho Mesiáše!