VEČER A DEN

Stín klasů, travin lesk se za městečkem nehne,

i mraky postojí, jak nesměly by plout,

však zde i bez větru prach sypkavý se zvedne

a jako na poušti zastaví žití proud.

Rej vrabců v ulici krok ničí nevyruší,

slunce se opírá o prázdných dlaždic žár,

jen časem malátně pod nesmírnou svou nůší

se plíží truchlivě ztrhaných babek pár,

neb dívek způsobných, jež mluví o výbavě,

neb chromý obejda, jenž děti straší rád...

A mi je patnáct let! Cent knih mám v mladé hlavě

a v rytmu krve mám zpěv, svobodu a chvat.

Je v světě velký máj, zde jsou jen konvalinky

a z dveří kostelních zpěv mariánský zní,

a kmitá záře svěc i lavic temné linky,

když v šeru kaštanů svit rudne večerní.

A pak se stane mi: ten obraz na oltáři,

že není obrazem – a div se, duše, div! –

týž soumrak jako tam na naše pole září

a stejně pokojný je sladký výdech niv.

Dva bratři z Východu kříž nesou pozlacený,

ve středu zástupů je vítá Svatopluk...

ti muži v halenách, ty v režných řízách ženy,

dnes přece sváželi tu seno z panských luk!

Dnes ještě sváželi. Teď klečím mezi nimi

a s nimi poslouchám pokorné víry zvěst:

Ó Bože, slituj se nad všemi urputnými

a srdcím bouřlivým dej míru ratolest!

Modlitba večerní! Jak rouhavě se vzpírá

dní nuda vidoucí, jak hořce proti ní!

Proč v mladé touze je víc víry, než dá víra?

Proč v mladé síle víc, než radost smíření?