VEČER A DUŠE

„Tak rád bych v tvou jizbu vešel! Otevř mi, spíš či bdíš?“

Kdo lákal to duši? to večer zaklepal na bílou mříž,

díval se laskavým okem ve ztichle spící tvář,

na kterou z přivřených oken tlumená padla zář.

„Tak rád bych ve své ruce ucítil tvoji dlaň!

Jen spi a neprobuď se, spi tiše dál a vstaň!“

A vstala; za jeho hlasem po špičkách zvolna šla

a neprobudila se a dotkla se jen skla.

„Tak rád bych ti píseň zpíval!“ – již zavál oknem van,

„tak rád bych tě do vlasů líbal!“ – a bylo dokořán.

Z města zvonily zvony, výdech sem od moří vlét,

a zavoněly stromy, a dotykem stával se svět,

v těla, jichž bdící nezná, vše spolu splývalo,

a všechno mluvilo ze sna a všechno zpívalo.