VEČER DOMA.

Zda všecko není lichý sen?

se každý večer ptám,

když v posled všemi opuštěn

u stolu sedím sám.

Byl vlídný úsměv sladkých úst

i přátelský byl kyn?...

vše zmizelo a zas jen půst

a zas jen tiš a stín.

Co křídel v let se zvédalo,

kam hled’ jsem, ze všech stran,

co nových plachet hledalo

směr v dálný ocean!

Vše bylo, vše zhlt’ všední shon,

u stolu sedím sám,

jak prasklé struny chvějný tón

zní echo – přemítám...

A dím si: Nuže, básníku,

ty tóny v báseň stkej,

a z jásotu i ze vzlyku

je v moře rozpoutej!

Však odpovím si obratem,

než k peru sáhne dlaň:

Ne, v listí sněhem zavátém

jen mlčí mroucí laň.