VEČER DUŠIČEK

Hořela země prý do běla žhavá

plamenem hmoty tisíce let.

Pohasla, ochladla. Nosí a živí

mírná a tichá teď broučka i květ.

Nezáří světlem. Prý stále víc chladne,

z dětí svých nebude moci pak žádné

v náručí ledném udržet.

Dušiček večer jest. Hřbitovy tonou

v světýlek moři blikavém;

kolik jich jenom hřbitov má jeden,

hřbitovů kolik celá zem!

Hřbitovů záře! To’s do svého světla,

matičko země, jednou zas zkvetla

a zářiti chceš vesmírem!

Hřbitovů světla. Za chvíli zhasnou,

zítra zas vše jest setmělé.

To symbol jest pouhý. Však srdci jej vnukla

Pravda, již vidí andělé;

před zraky jejich v světýlek moři

hřbitovy vždycky nocí tak hoří,

jak světlušek když nastele.

Světlušek roje! Z přemíry slunce

nassály světla, padají v háj.

Broučci, již tady lidmi se zovou,

mají ten svatý slunce znát taj:

dokud jest světlo, ať sluní se ráda

bytost, jež potom do trávy padá,

čekat na soumrak, na věčný máj.

Co uhaslo v hmotě, nassálo ducha,

přijímá jeho třpytný vděk.

Ve výheň jisker vše změní se jednou,

v stoh velký zářných zrneček,

Hlasatel Věčna až k vírnému žití

rozdmychne těla, jak světlušky v kvítí,

a stvoří nový ohně věk.

Vyhaslá jiskra vznítí se znova

v pořadí vyšším, zářivém –

shlukem hvězd bude hřbitůvek každý,

souhvězdím velkým bývalá zem –

a slunce užasnou, jak to jen zkvetla

kolébka broučků do vyššího světla

a bíle září vesmírem!