VEČER JANA MYDLÁŘE V PONDĚLÍ 21. ČERVNA 1621
To byla práce, Lído! Jak pes zmořen
a jako tažné dobytče jsem znaven
tou exekucí! Od prvního rána
až k této době večerní já neměl
k odechu chvilky, na nohou byl stále,
a v práci sotva jak tak čehos pojed.
A ještě štěstí, z minulé že noci
trvalo trochu ochlazení vzduchu. –
Než i tak prahne hrdlo... pošli děvče
s konvicí velkou ku Zelené žábě, –
ne, dvě ať vezme – pacholkům tu druhou, –
dnes činili se, – káru myjí nyní
tam u Vltavy od krvavých sledů, –
dnes věru zasloužili jsme si všichni
dobrého truňku... Císařský pan rychtář
z Nového Města povídal mi vlídně,
že dojíti má mistrnost té práce
knížeti k sluchu, aby odměněna
mzdou byla vyší, nežli bývá zvykem.
Já pět set kop jim účtovati hodlám,
a dá-li více, vezmu, zaplať pánbů.
Pět set kop určím... ano, mohu, Lído.
Já dvacetčtyři hrdel dneska proťal,
každičké na ráz bez zmateční rány,
tré vazů k tomu zlomil – lehce, pěkně,
tak jako třísky, – dvacetsedm kusů, –
ať pohledají takového kata
po jiných obcích, neb i v zemích cizích!
A otupil jsem všecky čtyři meče, –
tys ještě včera mínila, že marně
jsem vynakládal na broušení jejich,
že jeden stačí, že prý dozajista
jim pardon dojde ještě na theatrum,
eh, řeči, řeči – hanbou pokrýt sebe
a řemeslo své moh jsem, spolehaje
na plané důminky a dostavě se
k té práci, řekněm, jenom s mečem jedním.
Však delikventi doufali tak všichni
a časně z rána, když se ukázaly
dvě duhy nad tím rynkem, myslili si,
že znamením jsou na dobrý jim konec, –
nu, dobře bylo, že jsem nástroje ty
dal brousit vesměs, – zrovna při té duze
na Hradě bylo z kusu udeřeno,
a já jsem vstoupil na theatrum k práci.
Lešení kolem bylo obstoupeno
soldaty vojenskými, aby z lidu
blíž nikdo stoupnout nemoh k poslechnutí
posledních řečí odsouzených pánů,
k jistotě ještě na bubny se tlouklo,
že sám jsem jenom z polovice slyšel,
co promlouvali. Úřad staroměstský
a císařovi páni rychtářové
všech tří měst pražských sedli na pavláně,
tři městští rychtáři pak střídali se
ve smutné službě: s theatrum šli v rathouz
a delikventy vyzývali jmeny
k poslední cestě. Před můj špalek vstaven
krucifix velký, poslední to výhled
pro oči, světlo žití ztrácející.
Theatrum bylo černě potaženo,
i rathouz zastřen, rynk posypán pískem, –
na třicet vozů písku toho bylo, –
a rynk měl vzhled jak na Velký pátek
u Salvatora otců jezovitů, –
však budou také asi mastné účty!
A hnedle začala má práce, Lído.
Šlik hrabě přišel první na theatrum,
kabátek rozpjal, jak by ulevit chtěl
horkosti těla, na špalek dal hlavu
jak na podušku... Na to vážný Bradka
– víš, tak říkají pánu Budovcovi –
s úsměvem přistoup... Potom zbožný Harant
v důvěře plné v spravedlnost nebes...
pak starý Kaplíř, podepírán knězem,
z rathouzu vyšel... pán pak mluvil ke mně
a prosil, bych ťal rychle, by snad stáří
jej, klečícího, mdlobou neshroutilo...
– víš, Lído, nemluv nikde o všem tomhle,
z těch řečí mohlo vyrůsti by něco –
a proč a k čemu? – nevolno mi bylo:
krev jejich tryskla na krucifix onen
a hojně kapala s noh Ježíšových, –
a mužný duch a srdnatost těch pánů
takové byly, že i rychtářové
pouštěli slzy z očí, – kněz pak jejich,
jenž provázel je, chvěl se jako listí
osyky stromu, – tolik odevzdání
do ruky boží na jevo jsou dali,
jak svět neviděl. Říkám: nemluv o tom,
jsem k tomu, abych povinost svou konal
a nestaral se, zda co běží při tom, –
mně dech se tajil, – však jsem pozor sebral,
bych prací nejapnou jim nepřitížil
a řemeslu snad hanby nepřičinil.
A každého jsem domodlit se nechal,
a mohl jsem, neb páni na pavláně
nevole známky nad tím nedávali,
dojati tuze divadlem tím jsouce.
Kdo kliden trval, byli jezovité,
otcové čtyři stáli tam, zda v posled
jim udá se tu onu duši lapit, –
však marně, – s prázdnou odešli, jak přišli.
A potom vstoupil Dvorecký, pak z Bílé
a Jindřich Otta, Černín, z Michalovic
a Kochan, Štefek, Konecchlumský, Khober,
a každý přišel krokem pevným, jistým
a zbožně klek, jak měl by před oltářem
přijímat svaté tělo a krev Páně...
Ten, onen slova proti císařovi
z úst vypouštěl – snad v důvěře, že záhy
věc jejich přece vítězící bude...
A potom primasové z Hory, Žatce,
Jan Šultys s Hošťálkem své hlavy dali
na tvrdý špalek... Mistru Jesenskému
jsem jazyk vyříz po nálezu soudu,
a doktor dal jej čiperně a křepce,
jak žert by tropil, – trudný byl pak pohled
na ústa krvavá, v nichž pahýl-jazyk
hovořit toužil... Když jsem sťal mu hlavu,
mé ruce byly vysíleny prací
a hrůzou z všeho... Změnili jsme pořad
těch exekucí... Musíš vědět, Lído,
že nejen hrdla bylo protínati, –
i tomu onomu též pravou ruku,
jak soud vynesl, zutínat jsem musil,
a obojí ráz žádá rovné síly...
Tož měšťany jsme na pořad teď vzali,
již viset měli... Za žertů a šašků
pan Kutnauer šel k oknu rathouzskému,
zkad velké břevno vystrčeno bylo,
svůj měšec dal mi a své odpuštění;
po příčkách žebříku pak vystupuje
modlitby páně jednotlivé prosby
na každém jednu řekl, na posledním
pak rozved onu o vin odpuštění,
že srdce v člověku až splakat mohlo...
Tak Sušický, jenž pověšen byl vedle,
tak Natanael z Vodňan, jehož místo
na šibenici bylo prostřed rynku:
měšťané kdysi, mřeli s hrdiností
jak rytíři a páni... Pomáhal mi
pacholek Jíra, víš, jenž vypravoval
děvečce naší ondy, že stál loni
na Bílé hoře jako králův soldat
a křepkým během zachovav si život
k nám v službu vstoupil, – člověk ten prál ke mně:
„Hle, mistře, kdyby tito všichni páni
tak zmužile, jak nyní umírají,
kdys byli žili a při svoji vedli,
dnes sobě mohli všeho uspořiti,
i nám té práce nevděčné a tvrdé.“ – –
Já mlčel, jak bych býval řeč tu přeslech,
však v duši jsem mu přitakati musil.
Při věšení tom okřály mé paže,
a tak jsem k stínání se zase vrátil.
Věc byla hotova, když slunce stálo
nad hlavou naší. Páni rychtářové
a magistráti k tabulím svým spěli,
však já jsem musil s tělem Jesenského
na popraviště až za Horskou bránu,
tam čtvrtil je a na koly vetk kusy.
A potom zase zpátky na theatrum,
hlav dvanáct panských dal jsem dáti v putny
a s holomky šel k staroměstské věži.
Na kranclích jsou tam, – vidíš tady z okna,
těch šest jich hledí směrem k Malé straně,
šest k Salvatoru. Na té hlavě krajní
– to Šlikova jest – vidíš pravou ruku,
a druhá vedle, také s pravou rukou,
to Hauenschild byl. Mistru Jesenskému
byl vyříznutý jazyk jeho vložen
na témě hlavy, – toť ta třetí s kraje,
když takhle hledíš... Za železné háky,
jež připevňují hlavy k věže kranclím,
kop dvacet zámečník si vložil v účet, –
nu, každý řemeslník hledí vůbec
co nejvíc trhnout... taká příležitost
nebude deně... Kde to děvče trčí?!
Mé hrdlo vypráhlé je, – jistě někde
zvědavá ženská slouchá rozvířeným
poznámkám lidským!... Dá-li kníže šťastně
těch pět set kop a ještě něco nad to,
jak naznačil pan rychtář novoměstský,
jak myslíš, Lído, nebylo by dobře
se přestěhovat z této krtčí jámy?
Tys povídala, že chce malostranský
pohodný Václav prodat ten svůj domek
u Svinské brány? Zajdi zítra k němu
a promluv, ať se vyjádří, co myslí.
Mně zítra nelze. Máme práci další:
pan Diviš bude k šibenici přibit
na hodin dvé za jazyk, že jím vítal
Friedricha krále. Prokuratoři dva
a Božecký se vymrskati mají
přes celou Prahu až za Horskou bránu, –
dost práce tedy. Kde ta děvka vězí!
Mám žízeň, jak bych sůl den celý lízal.
Jdi, pohleď po ní, speskuj ji a dej jí
ať pamatuje povinosti svojí!