VEČER KVĚTNOVÝ.

TAM zdola hučela k nám bouře jezu

a zvony rozezvučely se v dáli.

My, spolu sedíce tu, vůni bezu

plnými doušky do sebe jsme ssáli.

Byl krásný večer, jak jej zná jen květen,

a strom se ptactva hlasy rozezpíval.

Prach všednosti byl do prohlubně smeten,

v mém nitru bouřil náhlých citů příval.

Zpěv ptáků dozněl v korunách již stromů

a smyslná noc zamávala křídly.

My, sestoupivše, kolem řad šli domů

a každý kráčel svého do obydlí.

A opět sám, jsem ucítil žal, lítost

a slyšel, jak cos mocně: Marno! dělo.

V snách před sebou jsem vaši viděl bytost.

Dvé vašich očí smutně na mne zřelo.