VEČER MARKA AURELIA VE VINDOBONĚ. (I.)

Při světle lampy v tichu noční chvíle,

co chladný vítr venku žalně svistí

o hrany zdí a holé větve stromů

let zuřivosti svojí rozrážeje,

zas péro beru v chabé prsty svoje,

bych slovy zachytil, co hlavou mojí

dne během spělo. Věrné lístky moje,

vás jediných já neunavil dosud

tichými rozhovory s duší svojí!

Vím, lidé těžce nesou hovory mé

a jenom z úcty před purpurem mojím

násilně nudu svoji přemáhají

a k zívání chuť utajit se snaží –

ach, smutný los to všechněch zkušeností

i moudrostí zlým trudem vyzískané,

že zajímají toho jen, jenž má je,

a cizím uším prázdnými se zdají

jak větru toho venku naříkání!

A nelze odkázat ty zkušenosti,

poznatky žití, plody hořkých hodin

nikomu v světě... Ani synu svému,

a kdybys bolestí i zmíral nad tím...