VEČER MARKA AURELIA VE VINDOBONĚ. (II.)

Já marnost všeho poznal, dospěv záhy

nejvyšších stupňů lidské moci, slávy...

Dvůr Augustův i žena, dcera jeho,

zeťové, sestra, Agrippa i vnuci,

Maecenas, přátel sbor a příživníci,

lékaři, kněží – všecko kořist smrti.

A celé rodiny hle! Pompejové,

rod Corneliův, jenž svou slávou plnil

kruh světa širý – pohleď na hrob jejich,

u posledního jmena přečteš nápis:

„poslední rodu svého“... Vymírají

národy celé – všecko v posled zmizí

v mlčení hlubokém a němém tichu

prostoru bezmezného... Smutek z toho

leh v duši moji. Taký běh je žití:

vše záhy zapomeneš, záhy také

sám zapomenut budeš. Nic víc, nic víc.