VEČER MARKA AURELIA VE VINDOBONĚ. (VI.)

Rezavým rouchem oděly se chlumy

a listí lesů plápolavou barvou,

Dunaje vody houstnouti se zdají

a jako ocel tekutá se valí

k dálnému moři – truchlý obraz smrti!

A přece jenom k spánku ukládá se

v nádheře barev země, matka stará.

Ó duše přírody ty nesmrtelná,

vše z tebe vychází, vše trvá tebou,

a k tobě v posled do hrobu se vrací,

by v jiné podobě a v jiném žití

zas vyšlo z tebe. – Nač se báti skonu?

Zda zmizím v harmonii nekonečna,

či znovu ožiji co květ, co ptáče –

dnes lhostejno je, jako potom bude

dojista lepším to, co přijde potom.

Z tohoto světa odejít má mudrc

jak zralá oliva, jež v pádu žehná

i zemi, dobré svojí živitelce,

i stromu, jenž ji nesl během léta.