VEČER MARKA AURELIA VE VINDOBONĚ. (XI.)

Říkají, že má žena poskvrnila

čest ženskou svoji... Gladiator z cirku

a plavec campanský že vhod jí byli,

neb měla v lásce tuhé mužské svaly

a širokou plec. Radili mi jemně,

bych odpudil ji. Věčné, bílé hvězdy,

jak možno býti ještě soudcem jiných,

když člověk, zrnko náhody a chvilky,

svou nicotu a malichernost cítě

je vděčen slunci, které na něj svítí,

a vděčen květům, že smí patřit na ně!

Dnes Faustina už spánkem věčným dřímá,

a čím jsou tomu bezvládnému tělu

bouř vášní, žádosti a touhy krve?

Snad utíkala před tou tváří mojí,

jež nehybnou je v bolestech i štěstí,

a jistě znudily ji řeči moje,

jež pouze šatem myšlenek mých jsouce

– ó vím to dobře – málo jímat mohly

těkavou duši ženskou. Šla svou cestou,

kde doufala, že nalézt lze květ blaha.

I já šel svou a nehleděl jsem ani,

že šlapu vlastně nohou touhu její,

že hovorem i tváří tam ji ženu,

kam potom došla...