VEČER NA BŘEHU MOŘE.

V břeh vlny bily v jednotvárném šumu,

vzduch šerý byl a nebe ocel šedá.

Nesmírný obzor vnořen v tajnou dumu,

jak město drtil by, jež z lodí tlumu

se v stínech na pobřeží v mlze zvedá.

Nesměrnosť všude! – Duch se chvěje, trne...

Ohromné lodi v dálce jsou jen body,

a město, mraveniště nepatrné,

a vidíš skoro, jak noc, jež se hrne,

je shrne v jeden příval tmy a vody!

A zdá se ti, to město žije, dýchá,

a sní, že v noci v bouři vln a hromů

to velké moře, jež se dme teď zticha,

v své trosky jeho paláce vše smíchá...

Sám chvěješ se... dnes nechce se ti domů.