VEČER NA NÁBŘEŽÍ.

Jednou v jarní večer vlahý

v očích tvých jsem: toužím čet

a že jsme šli spletí Prahy,

k Malé straně jsem tě ved,

abych skládal zkoušku z lásky

a pak dával na otázky

jedinečnou odpověď.

Šli jsme volně, jako kněží,

kteří obětovat jdou,

až jsme došli na nábřeží

nad Vltavu setmělou

a tam, úzce přituleni,

počítali políbení,

místo světel nad Prahou.

Ty jsi vzdechla: „Jaká krása,

jaká něha, jaká noc,

celé nebe s námi jásá,

andělé jdou na pomoc“ –

a já šeptal, štěstím spitý:

„Pojďme ke mně, zachytiti

noci této všecku moc...“

Starý jez u Nových mlýnů

varoval nás hukem vod:

„Nechoď, dcero, nejdi, synu.

Schodem vzhůru, dolů schod –

a kdo zažil dnešní noci,

bude jistě záhy moci

čekat květu na příchod...“

Stulili jsme k sobě hlavy,

odhodláni sladce snít

celý večer u Vltavy,

v duších klid a hvězdný třpyt,

šťastni ze své nové síly

zachovati zázrak bílý

a jen žízeň touhy mít.