Večer na pasece.

Sním sám a sám na otevřené mýti. –

Jiskřivě nad mnou zlaté hvězdy svítí,

mráz ostře šlehá v růměn horkých lící,

zrak blouznivě plá v dálku dřímající.

Tam ve vsi dole zvolna světla hasnou –

zde sosny tmí se nad závějí jasnou,

a v roští nahém suchý list se chvěje

jak slza stesku v řasách obličeje...

Mha stoupá k stromům, na snítky se věsíc.

Teď vyplul nad ni zlatý, skvoucí měsíc

a v záři jeho sluje nade břehem

vzplál černý pařez ověnčený sněhem

i za slují pláň nedozírná, holá!

Noc snivá. Ticho. Ret se třese chladem,

a démanty kol sníh –

a na dně prsou tvých

v tom tichu pouze umučeno hladem

své touhy věčné, tvoje srdce volá...