VEČER NA PASTVIŠTI.

Kruh pasáčků si k ohni sedá;

hle, západ dohořívá,

již na východ se bíle zvedá

srp měsíce, a záře bledá

v líc dětem smědým splývá.

Než spustí noc svůj závoj šerý

a zahalí vše řásně,

v ty jasné letní podvečery,

ó jak tu dětem báje stery

se vypravují krásně!

Ne báje o pradávných králích

a minulosti šedé,

však o budoucna luzných dálích

i zdarech velkých, nenadálých

se dětské snění přede.

Hoch očí bystrých, tmavovlasý

kol suchou větví mává;

toť lesklá zbraň, již v duchu tasí,

a jeho živou bájí asi

jest bohatýrská sláva.

Druh k zemi schýlen, drobné hrady

si z oblázků tam staví;

jak zlaté zámky, rajské sady

mu září v lesku čarovnady

v snech rusé dětské hlavy!

Však třetí v ruce rákos tiskne

a píšťalku si robí.

„Já chci být hudcem!“ bujně výskne

i sivomodrým okem blýskne

a pištce napodobí.

„Já budu plavcem! Nudno v suchu!“

se jiný živě hlásí.

„A já zas letcem v širém vzduchu!

Tam v oblacích, jak v říši duchů,

co as tam divné krásy!“

Hoch štíhlý prutem trnovitým

hrá nad plamenů rejem,

zří stranou k dívce hledem skrytým

i věstí hlasem pánovitým:

„Já budu čarodějem!

Znám k zaříkání černou knihu, –

co, děvče, ty se směješ?

Vše ze zrcadla vyčtu v mihu,

vše změním proutkem v jednom švihu

Mluv, čeho ty si přeješ?“

A dívčinka dí prostomilá:

„Já nevěstou chci býti,

chci, abych krásna, šťastna byla,

já k svatbě jsem si vínek svila

hle – z růžového kvítí.“

A ze šípkových růží svitý

kde visel vínek její,

tam sáhla proň, a krví zlitý

prst zabolel, v něm trny vryty.

Ó, zlý ty čaroději!

„Můj z kvítků byl, toť vínek jiný!“

dí k čaroději chvělá. –

„Je tvůj! Ten proutek ve hložiny

ti změnil kvítky nevěstiny;

jen vezmi, co jsi chtěla!“

Dal vínek z trnů na skráň její,

a luny zář se hostí

tak bledě v dívčím obličeji

a k pasáčkům i k čaroději

vlá mraznou tajemností.