VEČER NA ŠUMAVĚ.

Stmívá se a stmívá, stále víc a více.

Vrcholy hor modrých v mlžné dálce mizí.

Na vysokém nebi tichá večernice

jako muška zlatá třepotá se ryzí.

Kolem v předu, vzadu lesy jen a lesy,

odkud táhne vlhko, syté lesní travou,

od větve se k větvi soumraku síť věsí,

ve hlubinách noc již skládá peruť tmavou.

A teď nade hvozdy měsíc vyšel bílý,

zář jak když se práší nad zamlklou hluší.

Někde cvrček počal. A jak kolem pílí,

brouk, jenž z trávy vylet’, zabzučel mi v uši.

Cítím, zvolna, zvolna jak noc k zemi lehá,

a jak země hlavu na její klín skládá.

Klekání mi zvoní sterých zvonců něha,

jak se domů z pastvy navracejí stáda.