VEČER NA TROSKÁCH.

Dnes teprv vidím, jak jsi svatá, velká,

ó matko má, ó země moje rodná,

vždy tichá’s byla jenom trpitelka,

dnes mír ti slétá puklých ňader do dna.

A večer je – vy krásné, velké Trosky,

už v závoj ticha halíte se plaše,

jen někde v dáli zapráskání vozky

a velký mír se snáší v rumy vaše.

Vám staré zdi teď bílý stříbří měsíc

a snáší se v ta dlouhá, dlouhá lada,

kde noc, kol hlavy hvězdný slář si věsíc,

si veliké a svaté báje spřádá.

Tak hluboký a posvátný a čistý

tam plane mír a nebem dráha mléčná,

ni stromu teď se nezachvějí listy

a v snách kol dříme pláň ta nekonečná.

Ó hvězdná dál, jak víc a víc se stmívá,

ó hvězdná dál, kam vlhké oko hledí

a hledí jen, tak dlouho jen se dívá

a dálí tou cos hledá v Podještědí.

Tak bez konce se širý kraj ten bělá –

a já bych chtěl jen koutek země malý,

kde matko ty spíš vedle Gabriela,

kde s dítětem tvým tebe zasypali.