Večer na věži.

Z tmy schodů závratných když uvítal jsem světlo,

jen v růžích západu už v tiché dálce kvetlo,

a pohled ve město na věži uchystaný

už soumrakem se kryl, jenž šetřil pouze brány

a budov pyšnějších změť štítů v starém kroji,

se vkusem nových dob jež válčí v tuhém boji;

a všude s jiných stran, kde přetnut ulicemi

krov domů prejzový pod soumrak stoupal němý,

jak roztříštěných vln když řada bloudí v moři,

tu k nebi vzepnutá, tu v černý kout se boří,

tak zrakům jevil se a právě jak ty pěny

svůj mnohý výběžek měl nachem ověnčený.

Pod věží náměstí se táhne v čtverci širém,

tam vlna života se ještě vzpjala vírem,

než usne za krátko, tam lid se míhá drobný.

Leč z toho obrazu chrám gotický a zdobný

skryl celý pestrý kus v své zdivo s ozdob květem,

k mým očím obrácen své střechy ostrým hřbetem.

A k dáli za město když toužily mé oči,

hle, pláně viděl jsem, v nich silnice se točí,

ty jedny do dálky se v zlatých polích vlekou

svlaženy potokem, tam jasnotokou řekou,

ty druhé na lesy a na hory se vzpnuly,

k jichž ňadrům ohromným se útlé vísky tulí.

A na těch prostorech báň nebes podepřena

tak byla lahodna a krásna jako žena,

ve svatém mlčení a v blankytovém plášti,

jejž nízko pode mnou ve tiché třísnil zášti

dým z dílen za městem, kde dělník v tvrdé pěsti

má skutky titánů, však skoro nejmíň štěstí.

Už hvězdy sedly si na strmých výšin krovy,

a měsíc zkalený, květ nebes oranžový,

tam svítil truchlivě, neb ještě paprsk němý

se nerozhořel v něm, by v světlo oděl zemi,

jen v modru nade mnou se zradil slabým svitem

u špice gotické ve vzduchu mlhovitém,

kam vzhůru pohledět mi větrů váda slepá

v čas každý bránila a závrať velkolepá!

V té tiché výšině, kde mimovolně vsahá

do duše svatý mír a jakýs odlesk blaha,

jen krásy čistý vděk v tvou číši, duše, splyne:

Ó spij se vínem tím, čas pokavad ti kyne!

Zde volno, volno tak! Klid všude: ztracen sluchu

sem hlahol člověka se nedovolá z ruchu,

jenž větrem pohynul, tak jako v bouřném moři

z děl rána zoufalá, když loď se do vln boří,

z vod zlého hukotu se k sluchu neprodere.

Sem tichým paprskem jen kyne světlo steré

od oken z náměstí a z města v celé šíři,

ba z dálných vísek též sem drobným očkem míří,

a ty nedozvíš, kde měkká ruka ženy

je v temnu rozžala, by měla prodlouženy

svých snů a polibků a štěstí rychlé chvíle,

ni zas kde samotář neb chuďas plný píle

mu kázal k práci plát, ač mdlou už zvedá ruku,

či spáti nemoha jím svítí ve svou muku.

Zde milé pohledy jen poklid v srdci šíří

a zlozvuk nižádný sem dálkou nezamíří,

vše plno nádhery duch opájí tu jemně,

že člověk, jemuž již se horkou stala země

a s výšky věže té ve smyslů poblouznění

vděk smrti hledal by kdes dole na dláždění

a před tou nádherou, jež v duši krásu sílí,

by stanul zadumán, kraj pozoruje chvíli,

všem dojmům přístupen, jichž vyhlídka tu přeje,

by znovu uhnul se všem srázům beznaděje

a s lepším úmyslem by k domovu se vrátil

dál zkoušet žití vděk, v něj víru zvolna ztratil.

Ó s bohem, krajino! Už dávno, dávno tomu,

co v město hlučící já vrátil jsem se domů

z tvých loktů lahodných a vyrván tvojí zvěsti,

jež, bůh ví, kdy zas v sluch mi z lesů zašelestí,

a vyrván polibkům tvých sladkodyšných vánků,

jež plny čilosti mi táhly kolem spánků.

Ó s bohem, lesy mé, vás pozdravuje v touze

ten, jemuž prchlo vše, krom upomínek pouze!

Ve loktech samoty, jež ze čtyř stěn mi zírá,

když bol mne hněte zas a prchá každá víra,

kdy život utrácím zas v starých strastí palu

svou sudbou zhrdaje, té bídy ve návalu

Ó, blaha jiskřičky mi v duši tiše kanou,

jak nad vší myšlenek mých scénou rozervanou

v snách klesá opona, ve které obraz jásá

tvých vděků, venkove, tvé štěstí, tvoje krása.