VEČER NA VLTAVĚ.

Kraj v mlhu stopen, stíny rostou dále

i věnec z růží, v kterých slunce zhaslo,

svou rukou sňaly vyšehradské skále,

a co se jisker nad vodami třáslo,

jak lesklých slz, v nichž den se loučil s zemí,

vše pod němými skryly perutěmi.

Na věže města a na stěžně lodí,

na strom a keř svůj temný závoj hodí,

a tam kde celý obzor nezahalí,

tam aspoň vlnu tmavší barvou zkalí.

Hle, jejich tlum se k lodi naší žene,

nuž blíž jen, blíž, vy sestry tmy a snění,

mých vzpomínek číš juž se valem pění,

mé srdce pro vás vždycky otevřené!

A nad námi jak v jeden mrak se slily,

juž od břehu jsme s lodí odrazili.

A vlnou temnou jak jsme zvolna jeli,

protější břehy víc a víc se tměly,

tu obrys města v plné šero ztracen,

tu světlejší, tu sporým světlem zlacen

v zeď husté mlhy zvolna se rozplývá,

z níž černá věž neb strom bezlistý kývá.

A stíny, mlha, tma a v řece pěny,

oblouky mostu v dálku napřaženy,

i vesla tiché, jednotvárné rány,

vln šplíchnutí a zaskřípání voru,

hrad s domem v modré dálce na obzoru,

jenž zdá se chvět jak z mlhy obraz tkaný,

i světla, která vzplála osamělá

a rudým třpytem na vodách se chvěla,

s druhého břehu rysy dálných věží,

jichž velké stíny na hladině leží,

na nebi hvězda, jež se z mlhy zvedá

a hravý obraz svůj na vlně hledá,

a z lodí smích a zvuky známých hlasů

a vlastní duše měkkých stínů plna,

vše nyní zvoní jako o břeh vlna

v mou píseň báje dávno zašlých časů.

Na kraji lodi stál jsem v zamyšlení

a zíral, jak se ztemnělý proud pění,

jak z ruky plavce náhlým vzmachem veslo

tmou zablesklo a do hlubiny kleslo,

tu dlouhý svit a juž se za ním stmělo...

Jak myšlénky a tužby v srdci sirém

kol něho vlny zakroužily vírem.

Ó což to veslo vlnám vyprávělo!

a vlny zas, ač ňadro jejich zrylo,

mu pověděly vše, co v nich se krylo

a chvíli spolu šly jak staří známí.

V tom z objetí jim veslo lítlo spěchem

tmou blesklo jako pramen nad skalami

a vlny za ním zachvěly se vzdechem.

A veslo opět v ně se ponořilo,

na vodě širé kruhy utvořilo,

ty rostly dál a v ztrácení se chvěly

a vlny veslu znova vyprávěly,

a veslo šplíchlo, proud mu v souhlas šuměl

a jejich řeči zpěv můj porozuměl.

Ba veslo s vlnou staří byli známí.

Před nedávnem se veslo nad skalami

stěn Šumavských jak hrdá sosna pnulo,

co vln tu hnáno v spěchu nedočkavém

od zřídla svého v stínu jeho tmavém

si unavených rádo spočinulo!

Tam stála sosna řeky nad kolébkou,

zdroj Vltavy svou střehla chvojí hebkou,

s kořenem jejím vlna mladá hrála

a v koruně jí bouře nocovala.

Tu přišla řeka, sosně vyprávěla,

kde cestou jaká skalina se tměla,

o zdroji svém, o vlnek čilém spěchu,

o bájných květů čaruplném dechu,

o hvězdném kmitu, větví rozloženou,

jenž hrával její krystalovou pěnou,

o blescích zoře, o růžích červánků,

jež lehnou skalám do svraštělých spánků,

o zlatých kapkách rosy na pažitu,

o leknínu, jenž vzdychá v luny svitu.

A sosna opět vlnám za výměnu,

když pěnou svou jí stříkly do kořenů,

by zchladily ji v slunce palném žehu,

zas vypravuje o skalnatém břehu,

kde vyrostla a na němž lpí svým žitím,

a povídá, jak motýl spěje kvítím,

jak běží brouk a vyhřívá se v písku,

jak ptáče s písní letí ku křovisku,

jak větry přijdou a přátelským slovem

se uhostí pod šumným jejím krovem,

jak na ní hrají, dělí se a pojí

se houpajíce na zelené chvoji;

jak letí kolem stíny, mlhy, páry

i pestrých mraků poletavé tvary,

tažného ptactva tichošumné tlumy,

dech jeseně i letní bouře dumy;

a na vršku, kde tmí se chumáč snětí,

kam ani paprsk slunce nedoletí,

jak orlí hnízdo mláďata svá tají,

s nímž větry jen a blesky pohrávají!

A veslo šplíchlo a vlny se chvěly,

když o mladosti svojí vyprávěly,

o Šumavě, o hvozdech černotmavých,

o hřbetech hor i o lučinách smavých.

Ó jaký div, když veslo tmou se blesklo,

že též mé srdce po Šumavě stesklo?

Po mechu hebkém nad skaliska srázy,

zkad v rokli ručej pěny svoje hází,

po dráze orla, jenž se v mraku tratí,

po sosně skal, po šípku na souvrati,

po studánkách, jež přes oblásky zvoní,

po spoustách mlhy, jež se nebem honí,

po vzkřeku orlů, po skřivánčím plesu,

po jahodě, i po skal chudém vřesu,

po písni pralesa, jež hučí v kraji,

když větry křídla sporná rozpoutají,

jenž v skalách počne a v údolí hřímá

a v zvuku svém báj všehomíra jímá,

bol přírody, bol lidstva, boj i spása

v níž zápasí, vře, burácí a jásá!

Kéž vrátil bych se opět do Šumavy,

kde mladosti sen hrál mi kolem hlavy,

kde nadšením má mysl byla jata

a písni mojí rostla křídla zlatá,

kde myšlénky mé nad oblohu spěly,

že povzlet jich mně orli záviděli!

Jak rád bych nyní všecko, všecko ztratil,

co štěstím zove srdce nedočkavé,

jak v boru tmě a v luk zeleni smavé

bych rád k pramenu mladosti se vrátil!

Jak objal bych a prosil každou sosnu:

Šum, zkolíbej mne dětství mého do snů!

Jak rád bych kleknul ke každému zdroji:

Ó schlaď mé rty a vrať mi mladost moji!

Jak zlíbal květ bych v jara luzné kráse:

Jen dechni na mne, ať jsem šťastným zase!

Jak orlu řek’ bych, jenž pad’ mezi skály:

Leť, na svá křídla vezmi moje žaly,

je dones k slunci, ať v něm září vzplanou

a v zlatých tonech v srdce moje skanou!

Jak v lesu tmě, kam slunce nedonikne,

kde táhlým zvukem sotva tetřev vzlykne,

kde kmen zaduní zřícen vlastní tíží

a trosky svoje v černých vlnách zhlíží,

kde přes vody se plaše stíny loudí,

v jichž chlad ni zpěvné ptáče nezabloudí,

kde temné vzdechy ze skal znějí echem,

jak věčnosti by dotýkány dechem,

kde příroda spí v nedotknuté kráse,

jak rád k modlitbě spjal bych ruce zase!...

V tom skříplo veslo – na břehu jsme stáli,

mé sny a tužby v tmu se rozplývaly,

jak obláčky na západ veslující,

když hasnou v nebes hlubině se tmící.

Ó plaché sny! když blaha číš se pění,

tak skane do ní slza utrpení,

tak píseň svou má každé srdce hnutí,

svůj odlesk hvězda, sen své procitnutí...