Večer nad Žamberkem.

Vzpomínka malá – její dech

mluví však takovou silou,

jako bych spatřil po letech

dědinu rodnou svou milou...

Bylo to v máji: v barvy dne

míchal už večer stíny,

a ticho svaté, souladné

neslo se do krajiny.

Východní nebe docela

zhaleno plachtami mraků,

a v tesknou tmu se ztrácela

krajina pod nimi zraku.

Jako dva bílí obrové

s bizarrní mohutnou hlavou

Žamberské věže chrámové

zřely v tu oblohu tmavou.

A zvolna zdály se kol jich pat

do černé houštiny stromů

drobnět a mizet a zapadat

střechy a bílé zdi domů...

Však západ, západ! Hořel plál,

a já zřel do něho zmámen.

Jako by kdos tam zažehal

ohromný, bengálský plamen.

Kaplička, hřbitov, křížů sbor,

stromků pár, skalnaté tesy,

vlnité hlavy blízkých hor,

porostlé chmurnými lesy,

pruh žita, jenž se v obzor táh,

stádo koz, jež kopcem spělo,

v určitých pevných konturách

v krvavé pole to čnělo...

A jak jsem hleděl do nachu,

oči mé zvábila zcela

ježatá hlava Žampachu

pochmurná, vzdorná a ztmělá,

až se mi zraky zatměly,

a roje krvavých kruhů

nesly se, točily, koulely

po tomto ježatém pruhu.

A jeden obraz úprkem

za druhým v duchu se střídal,

jak jsem je ve škole v dětství svém

bájivým okem kdys vídal...

Pan Pancéř kdys se dobře bil,

meč jeho byl na slovo vzatý –

sám císař za to zavěsil

mu na hrdlo řetěz svůj zlatý...

Pan Pancéř pil a hřmotil, klel,

oči mu plály jak plamen,

ohromný nůž a přilbu měl,

černý plášť visel mu s ramen...

Pan Pancéř zlato, zboží krad’,

rozbíjel kupčíkům hlavy,

až přišel císař, zbořil hrad –

a konec byl zbojnické slávy!...

Krev ssedlou a vztek na tváři,

kol šíje ten řetěz zlatý,

pan Pancéř veden byl k císaři

důkladným provazem spjatý.

„Ten řetěz dostal’s ode mne,“

Karel zří do očí jemu,

„co císař dal, to víc nevezme –

přidá však oprátku k němu!“

A když se západ ve nachu

a v lesku zlaceném koupal,

v kouřících troskách Žampachu

pán jeho větrem se houpal. – – –

Teď už jen třáseň krvavá

plála nad ježatou lebí,

jako když od ohně záplava

prošlehá na nočním nebi...

A mně se zdálo chvílemi,

že vidím zřetelně sledy,

kde se kdys zvedaly nad zemi

věž, hradby a hrad ten šedý.

Ba, zdálo se mi, vidím teď,

jak příšerně, živě se šklebí

napolo zbořená, trčící zeď

a kouř z ní krouží se k nebi,

stromy jsou kolem skáceny,

na zemi krev ještě znáti,

ve rumu čakan vztyčený

a na něm tělo se klátí,

bradatá hlava, v ní plno ran,

na hrdle řetěz se blýská –

oblohou letí pár černých vran,

snáší se, krákorá, výská – – –

Planoucí západ zatím has’,

tmavý háv po něm se šinul,

už jenom narudlý úzký pas

se kolem Žampachu vinul...

Noc byla beze hvězd, dumavá,

jak je sklon máje vždy dýchá,

a světla z Žamberku žlutavá

zírala do toho ticha...

Já ještě vzpomínal na ten den,

jak tenkrát ve školní škamně

Pancéřův ohavný konec ten

bolestně působil na mě.

Pan Pancéř se mi číms velkým zdál,

já bouřil na jeho katy –

nejvíc však přec mě jen zajímal

ten řetěz od císaře zlatý...