Večer po bouři.

Bezvětří a utišení v stinném lesním lůně.

Sosna sosně vydychuje pryskyřičné vůně;

po lesích se rozjásaly ptačí melodie,

třepetavý motýl v květu mednou rosu pije,

na trávě a na bylinách, na stromech a křoví

rozptyluje každá krůpěj lesk svůj démantový. –

Poznenáhla ku vlídnému večeru se chýlí

parný, dusný, hromobitný, pokojný den bílý.

Slunce vzňato rudým ohněm, větší nežli za dne

za chvílenku zemi naší do náručí padne,

spodním krajem – půlkou – celé v majestátě stkvělém.

Souhra barev rozlévá se po západě celém.

Červánky se rozložily na pásma a pruhy,

okraj země okrašlují závoje a stuhy

světla, jehož sličná krása tak jest rozepjata,

jakoby tam tekly proudy zářícího zlata.

Ač již rudý kotouč slunce na zemi se schoval,

na Radhošťské kapli ještě křížek problyskoval;

výškou jemu samotnému výhoda jest dána

posledního lesku večer, prvního hned z rána.

Tichounký a teplý večer. Les i tráva voní

na Pustevních, na zvoničce klekání tam zvoní,

cinká zvonek stříbrozvuký na vidlici s výše,

do široké, do daleké, tiché lesní říše –

Postojí a pomodlí se, kdo hlas jeho slyší,

z blízka jasný, dál a dále temnější a tišší – –

a kdy již jen jako dechem v dálce dokonává,

občas ještě prudším vanem doslechnouť se dává.

Zlatý zvonku, jak jsi milý ve hlubinách lesa,

umíš ty nám duši zemskou volať na nebesa!