VEČER PO POHŘBU JOSEFA MATĚJKY (II.)

Neb smrt je taková: Hřmí děla, vojáku.

Cos plane oblohou a do tvé řady padne.

Nižádný útok šavlí, bodáků.

Jen kanonády zaryté a zrádné.

A hůře, vojáku. Cos slyšíš fičeti,

ty vidíš, soudruha jak cosi náhle drtí.

Než marno bránit se, je marno stříleti.

Cíl? Jak jej nalezneš? Jak možno čelit smrti?

Jsi v ohni ztracený. Zem dobrá na hrob ti.

Druh padá, vykřikne, posledně zachroptí.

Bys mrtvých nešlapal, ty váháš jíti krok.

Triumf se rozplynul, vzlet pohas’ dětinný.

Zoufale, krutě plynou vteřiny.

A divná hádanka: tak rychle míjí rok!