VEČER PO POHŘBU JOSEFA MATĚJKY (l.)

V dnech naší mladosti smrt byla čarovná,

jak triumf nad časem, jak brána budoucnosti.

Smrt mládí bývala rozkoší královna

a z hudby vášnivé nám nezněl chřestot kostí – –

To byla milenka vášnivá, plamenná.

Cos opojného představa ta měla.

My zdálky volali k ní: „Přijď, ó vzdálená!“

A muka trpěli, že zvolna přicházela.

Neb sláva budoucí mžik jeden vyrovná.

– – Kam odešla ta pyšná královna?

A kdo to přichází tě obejmouti?

Večer je deštivý a jak by podzimní.

Bolest se probouzí, však pathos není v ní.

Jen dojem máš, že padá cos, se hroutí – –