Večer po vzkříšení na bílou sobotu.

Jak těžký příkrov černých suken věsí

noc na oltáře, sloupy, stěny šeré.

Tiš hrobová, kde varhan zvuky steré

dřív klenbou chvěly vítěznými plesy.

Dlaň duchů – čekáš – sáhne na klávesy

a vzlykem zalká smutné miserere...

Řad kostlivců se z hrobů v kápích bere –

zrak nepokojný stínů kol se děsí.

A dlažba puká, jícny hrobů zejí.

Jak svíce pohřební plá lampa věčná

a hroby tmí se... Hrůzo hrobu bídná!

V tom luny paprsky se okny lejí.

Děs minul. Těchou mužní duše vděčná:

jak měsíc v chrám, plá za hrob víra klidná.