Večer po žních.

Je po žních večer. Slunce padá v lomu,

a ze statku jdou krávy k vodě píti,

a nad rybníkem a nad vršky stromů,

jak ještě světlo, měsíc mdle jen svítí.

Teď rythmus cepů zavzněl naposledy,

a kam jen hledím, dál je nedohledná,

a na pravo i v levo v obzor šedý

se zorané již pole černá.

Kde v drahách stromy ovocné se chýlí,

kouř hlídky letí zřídlé po koruně,

a mez, jíž jdu, je zrosena tou chvílí,

a stoupá divná, vlhká, chladná vůně.

Klid cítím velký, spokojení všudy,

dost dala země chleba jako zlata.

A pole širé, samé slité hrudy,

jak dlaň je prázdná, celá mozolnatá.