VEČER POD HORAMI

Vidíš s hrůzou, kterak proudí tma

s příkrých lesů k tvému osamění,

v sen ti lehá, myšlenky ti plení,

i tvou živou horkou bolest mění

v přízrak s ledovýma očima.

Hloubka nebes hvězdami se stkví,

tma jak had se po raztoce kroutí.

Ó jak možno hrůze uniknouti,

když z hrud černých i z hvězd němé pouti

stejně mlčí věčné Tajemství!

Stojíš zaklet září. Jenom tmou

do závratna vzrostla její sláva:

jako dým se hrůza rozprchává

a jak obět duše tvá se vzdává –

tma i hvězdy v kruh ji věčný jmou.