Večer podzimní.

Je venku smutno. Nechoď do polí,

je jedna poušť to širá,

až do duše ten pohled zabolí,

jak všechno schne a zmírá.

A divný chlad

by v hruď ti pad’,

než pomyslil bys na návrat.

Cos chechtá se tam, vrhá na kmeny

a zas to pláče chvíli,

to krajem vichr, stařec šílený,

se potácí a kvílí.

Ten slyšíc hlas,

do sukní řas

se matce skryje dítě v ráz.

Vše v mlhu splývá. Pavouk obrovský

jak pavučiny stkané

by přes kraj táhl, jara přes trosky,

a z mlhy chladno vane.

Kdo může již,

jde v krbu říš

a k drahým svým se vine blíž.

Teď listí spadlé chrastí, jako skvost

když mezi ním kdos hledá,

a večer je jak starý nudný host,

jenž odbýti se nedá.

A kdo je sám,

jde v náruč tmám

a chmurným, smutným myšlénkám.