Večer před bitvou.

Budu-li pak ještě žíti,

až zas měsíc pozasvítí?

Až poplyne tichou nocí,

budu-li pak plakat moci?

Když mně smrtná kule schvátí,

nebudu moct zaplakati.

Když mi palaš protne hlavu,

nebudu pak plakat v stavu.

Skoro mi však lépe bude,

když Morana mi zahude.

Zpomínky jen duši žerou,

jenž se těžkou hlavou derou.

Když jsem z domova vycházel,

tu mne někdo vyprovázel.

Děva má mně provázela,

hořce se mnou zaslzela.

Jakoby to předvídala,

že mi navždy s bohem dala. –

Ach, ty matko moje milá,

cos mne s bolem porodila –

Cos mne s bolem odkojila,

hle, již syna jsi ztratila! –

Synu, synu – drahý synu,

opustil jsi domovinu.

Kdo tě bude těšívávat,

tesknotu tvou zkolíbávat? –

Nelkej, matko, nelkej více,

kolíbek tu na tisíce.

Když mně zchvátí vrahů zloby,

jsout' již uchystané hroby.

A ten vichr, co tak hučí,

kolébavku mi zazvučí:

Ululá mně v sladké spaní,

ztichne trapné zpomínání.

Tíše! slyš, již roh zaznívá

na bojíště nás vyzývá.

Kule smrtonosné znějte,

povinnosti své konejte.

Zpomenu-li na svou máti,

nedejte mi zaplakati.

Zpomenu-li na svou milou,

pusťte srdci mému žílou.

Jestli budu sobě přáti

i pro svou vlast bojovati,

a jestli bojovník boží

doufal, tam že kosti složí;

v ňadra snivé smrt mu vražte,

že je blázen mu dokažte.

Vzhůru tedy v kruté seče,

sedlej koně, taste meče! –

Zpínej se jen, koni drahý,

dnes mám chutě na ty vrahy.

Padnu, skoliv jich do syta,

jak poslední Orebita.