VEČER PŘED BOUŘÍ.

Na vodách temné, těžké stíny leží.

Do svislé trávy rosa v kapkách splývá

a nad břehem se v lehkém vání kývá

sněť vrby křivá.

Vzduch horký, zdá se, že se pohne stěží.

Pak náhle blesk se v dáli k zemi snese

a vrby skloní se a zapraskají.

Po vlnách žhavé, siné jiskry hrají

a v mracích tají

se temný řev. Zem’ pod nohou se třese.

Zář slunce rudá prosvitá jen chvílí

ze spousty mračen; jež se nebem valí.

Pod břehem, jenž ční z vody ovětralý,

se vlny kalí

a vítr stená, hučí, lká a kvílí.

A potom příval s oblohy se sřítí

na prsa země sprahlá, rozechvělá,

a zář, jež slabě v zápalu se skvěla,

se zatmí zcela, –

jak Bůh by sám, co přijde, nechtěl zříti!