VEČER PŘED BOŽÍM TĚLEM.

Žalm dozpíván. Lid vyhrnul se z chrámu,

a za lidem šel poslední tón varhan,

a za tónem vál kadidla dým vonný,

táh do růží a roztrácel se k hvězdám,

k těm věčným svícím na oltáři nebes...

Však v tichém chrámu pohasnuly svíce.

Kdo ještě zbyl tu, znamenal se křížem

a odcházel v ten vlažný večer června,

jenž zvědavě se díval v černý chrám.

Já s věčnou lampou sám a samotinký

dál jsem se modlil, kleče v koutě tmavém.

Tu viděl jsem, jak mladinké dvě břízy,

dvě bílé břízy, ztepilé jak panny,

se před oltářem zachvěly a s touhou

ku svatostánku sepjaly své větve.

A levá šepotala:

„Já včera ještě stála jsem na slunné stráni

a vánek oblétal mne

a líbal bez ustání...

Já však jsem myslila: Ó kéž jsem oliva

tam v dálné svaté zemi před tisíci lety!

Kéž v mojem stínu Spasitel sám spočívá,

a z mojich plodů šťáva hojivá

kéž řine se mu na vyprahlé rety,

jež v prachu žhavé pouště unyly,

když tvrdým srdcím lásku mluvily!“

Pak druhá promluvila:

„Já včera zadumala jsem se s kraje vísky.

Déšť marně sypal perly

v mé smaragdové mísky...

Já v srdci práhla jen, tou blahou palmou být,

bych do večeřadla se, Pane, dívat směla,

když víno krve své jsi bratřím dával pít!

A potom, na Sion když měl jsi vjít,

jak byla bych se v cestu střela celá!

Jak jásala bych – třeba šlapána –

pod oslátkem Tvým, králi, hosanna!

Obě:

A rázem, než se nadáme – padáme!

Bud' blahá rána požehnána

i ruka, kterou byla dána!

Ó Bože náš, my rády mladý život skládáme

a zvadáme:

Vždyť vidíme Tvou božskou zář, po které strádáme

a jako nevěsty

v Tvou svatou náruč padáme!...

Tak zněla modlitba těch panenských dvou stromů.

Jak hudbu nebeskou jsem v srdci nes’ ji domů.