VEČER PŘED ODCHODEM

K strnulým obrysům upínám zrak,

měsíce svit je ozářil chorý.

Za dvacet hodin mne vyvrhne vlak

na suché pražské trottoiry.

Kraj temný, vážný, ponurý

mne rozteskňuje náhle prudce.

Tragické, dojemné figury

už roztahují po mně ruce.

Domáčtí, krotcí cynici

do sebe příliš zadíváni.

Titěrní dneska hříšníci.

(Chraň Bože! Jejich povídání!)

Šílení knížek chrliči,

umdlené duše papírové...

– Nic na dně duše nekřičí

a žádný mrtvý nevyplove?

Vzduch chladný, horský, žádný hlas.

Klikatou, dálnou kráčím tratí.

– Za dvacet hodin budu zas

bez gesta tiše vysychati!