VEČER S LYŠAJEM

V chalupě vesnické sedím a sedím,

do plamene hledím..

Do ohně hledím

s očima tvrdýma, s otevřeným hledím,

a divím se, divím, jak vše, co tu žije,

ten oheň a plamen a světlo pije.

Na duši i srdce usedají chmury,

ale ke světlu přilétají můry

a já je marně a marně varuji:

Oheň a světlo vždy smrt jen darují,

vždyť život (ach, život!) je jenom stín,

hvězdy tě lákají do pustin,

měsíc je všech už mrtvých tvář,

slunce je monstrancí svatozář,

a za tím vším je temnotné nic,

urputné mlčení bez hranic..

Čekal jsi odtud slovo i Slovo.

Nepřišlo Boží ni Satanovo.

Snad někde za hvězdným nebem se stkví

to prokleté tajemství.

Všecko je Snad – a den tvůj je vratký,

i když noc zvyklá je na pohádky.

Všecko je Snad – jen noc ti dá sen,

v něm můžeš být v boha proměněn,

a potom odsouzen, odsouzen!

Všecko je Snad – den dá ti tvůj pluh,

den dá ti tvůj chléb i srdce vzruch –

nač tedy ještě čeká duch? – –

V zrcadle vidím zvetšelém,

jak lyšaj mi krouží nad čelem.

Třebaže smrti se už už blíží,

soucitně na mne živého shlíží.

Křídla má jedinou stříbrnou plíseň

a přece mi zpívá vítěznou píseň:

Ne, není Snad – je jen věčné Ano!

Svět neztratil dosud jediné ráno,

jediné poledne, jediný západ,

v němž slavičí zpěv by nadarmo zapad’.

Ne, není Snad – je jen věčné Ano!

Ve věčnu počato, do věčnosti dáno.

Letím za krásou. Díš, že je krutá?

Což láska je hrůzami nedotknutá?

Letím za ohněm. Vím, popelem budu.

A zmrvím přec tvoji louku a hrudu.

To jen má křídla – však velké mé oči,

co ty víš, co vše v tom plameni zočí?

Ale já vím, že jedinou, jemnou,

přesladkou jiskru. Poleť se mnou!

Hleď, jak tě volá oheň i plamen!

A veliké světlo.. Sekl jsem: Amen..