VEČER U DUBNU.

Tiše a oddaně umdlené rozložil plece

v Přírody náruč, vztyčenou poslední silou – –

Hle, měsíc-milenec nahnul se k řece,

aby ji políbil, milou...

Šelmovsky laškuje s ubledlou koketou,

třesa se smíchy, když ona mu v hubičce brání – –

Na břehu poupata – co nejspíš blatouchy pokvetou

a zítra při slunku koniklec rozvije v stráni...

A já, teď zladěný Přírody únavou,

pocítím zítra zas bujnou krev Mládí – –

Kdož ví – –? Snad ohně nám zahoří nad hlavou

a my se s milenkou budeme muset mít rádi...