VEČER U MOŘE

Ta chvilka jedna bude drahou mi:

Vod ocelových temné zrcadlo

měnilo barvy v světlech večerních,

vysoko nad ním bílé vlašťovky

se nesly k dalekému obzoru,

i nebe bylo jaksi zdviženo

a obloukem se pjalo šířeji

než obyčejně, i vzduch čistší byl,

že prsa jaksi volněj dýchala –

taková jedna chvilka v přírodě,

že v životě se nedá zapomnít...

I napadla mi krátkost života,

nicotnost jeho, smrti majestát,

i věčné nic – a vše to najednou

v jediném pevném jasném pocitu

já usvědomil sobě; bez stesku

a bez hořkosti, smutku, výčitek

já přijal to. Před tváří oblohy

a šírým mořem, dálným prostorem

a mrazným světlem bílých věčných hvězd

jakby se duše moje dívala

přes rameno v klín starci Osudu,

jenž na kolenou knihu žití má

a listy její tiše obrací:

tam miliony nezvratitelných

se písmen míhá, malé mravence

by byla tehdy bratry nazvala

má duše klidně, stránka za stránkou

se obracela odměřeně v tmu...

Ta krátkost soucitem mě dojala

– ne k mému žití – ale k žití všech,

jenž jsou tu se mnou. Bylo jasno mi.

A viděl obsah pozemských jsem dnů,

všech těch, jenž v životě mi křivdili

a jimž jsem za to jedem zaplatil.

Zárodky činů, plány, směry cest –

a přece byli vším tím nevinni...

neb v šíji tkví jim Fátum železné

a zodpovědni býti nemohou

za poděděné duše choroby,

za mozky, které tím jen patří jim,

že v lebkách svých je nosí... Cítil jsem,

že mají lásku k drobným dětem svým,

své ženě, matce, hnízdu rodnému;

je nemoc trápí, bída; těší se

z teplého slunce; verši zpíjí se

dle vkusu svého – vše nám společno

v té krátké mžiklé žití vteřině...

A před tváří té věčné oblohy,

věčného moře, věčných prostorů

pod mrazným světlem bílých věčných hvězd

v nich jedině jsem cítil nejbližší,

jichž los je na vlas stejný jako můj –

já přes moře k nim spínal ruce své,

jim odpouštěl, jich odpuštění ždal...