VEČER U MOŘE.

Když v šedi bledne barev intensita

a večer tichý v kraj se ukládá,

znavená duše poklid onen vítá; –

je svatvečer; je svatá nálada.

V oranži stožáry se lodí kreslí

i s lanovím jak řada silhouet,

a kdosi v dáli jemně plíská vesly; –

začíná obzor s mořem souviset.

Vše velké splývá v krásu velkou jednu,

by svítáním zas v barvách hýřilo, –

Ó duše, potápěj se moře ke dnu

a k hvězdám vzleť, jež nebe vysnilo...!

Ó hloubky velké! A vy hrozné výše!

Ó život, jenž se mezi vámi chví!

Hedvábný soumrak ovívá mne tiše, –

jsem jeden atom všech těch tajemství...

Příbuznost s věcmi, tvory, se vším cítím,

se škeblí, hvězdou jako travinou; –

ve šťastné vteřině svou věčnost chytím,

když stíny hebké jdou již krajinou.