Večer u rybníka.

Den letní byl, již pozdě srpnový.

V útulném parku v klidné zábavě

jsme seděli, a nikdo nevšim’ si,

jak západ zahořívá v rudé záplavě.

Stůl nesl ještě zbytky svačiny.

Kol damy pletly, nejmladší pak z nich

cos vyšívala vkusně, spanile,

jak jaro vyluzuje květy, kde byl sníh.

Byl hovor o všeličem. Před chvilkou

i pražské listy došly plny zpráv,

kdo v Sedmihorkách dlí, kdo ženil se,

a státník X., jenž rýmu měl, že zas je zdráv.

I bylo řečí, smíchu, otázek,

a na chvíli když utich’ rozhovor,

tu v klid ten šuměl strom – tak milostně –

že řek’ bys: „Tihle zde – toť samý šťastný tvor!“

V tom náhle pronikl k nám divný chřest.

„Áh, špačci! Špačci! Honem ke hrázi!“

nám hostitelka velí laskavá,

a v úprku i Héro pes nás provází.

Od slunce hořelo vám nebes půl,

a v rybníku se zrcadlil ten svět

jak velká báj, žár touhy mladistvé,

kdy srdcem temně šlehá síla, vášeň, vzlet.

A v modrém nebi drobné obláčky

jak ostrovy se skvěly daleké,

však s břehy zlatými a přístavy,

kde palmy jenom vznášejí se odvěké.

Mněl’s, plameny že mocné šlehají,

a srdcem světa pronikal přec klid

tak velebný, že rákos nehnul se

a do vody a do houští vpouštěl svit.

Teď teprv nad rybníkem černý mrak

jsme spatřili se mihotati sem a tam

a slyšeli v něm křik a hlomoz, chřest –

a níž jak koule druhý mrak se zjevil nám.

To špačků byly roje kulaté,

jež v ráz jak mračna ledového ryk

se do rákosí hlučně sesuly,

že rozhoupalo se, a chvíli zněl tam křik.

A výše vlaštovky zas měly shon

a polítavše v rákos vběhly též,

tak ticho, že jen třtina zakývla. –

A topol v rybníku se shlížel jako věž.

Šum nehnul stéblem. Slunce zapadlo.

Jen červánek se díval k rybníku,

co rodin spí v něm, kolik set a set,

a kolik tisíc švítořivých diblíků.

Dceruška s matkou stály na hrázi,

co myslily si, toho pln byl svět;

já zahlíd’ jsem, jak krásnou hlavičku

máť líbá dcerušce, tu hlavičku jak květ.

Však dcerka vytrhla se z objetí

a běžela, jak radost běží, ples,

tam k lučinám, jež do daleka šly,

a za ní se štěkotem hnal se Héro pes.

Pak slyšeli jsme z dálky její zpěv...

Řeč byla o všem. Cvrčci cvrkali,

po blízké cestě tvrdé hrčel vůz,

bič práskal ve vzduchu, a koně frkali.

O daních, cukru, o vládě a lži,

o mladém dorostu šly rozpravy,

a jak tak jdeme zvolna po lukách,

zapáchla vůně posečené otavy.

Pak o volbách a žurnálech šla řeč,

v ten čas že byly pravá otrava,

však za těch řečí už se smrákalo,

neb dávno vyhasla už rudá záplava.

S kyticí polních květů vrátila

se prostovlasá dceruška zas k nám

a zticha sobě dopěvovala

jakousi šťastnou báj... Šel mlčky každý sám.

V tom šťastný mladík odstoup’ od „starých“

v před k dcerušce – (to duše ohnivý byl skok) –

cos šeptá jí – s kyticí ona plaše hrá –

a „staří“ volný uvolnili krok...

Ostrovy zlaté zmizely jak sny,

mdlým hlavám spánek spěchal na pomoc,

jen dlouhý nad západem rděl se pruh,

a milo snášela se hebká, sladká noc.