VEČER U RYBNÍKŮ.

Už západ krvácel. A na jaře to bylo.

Ve proudech zářících se slunce na zem lilo

a jemně splývajíc, do korun padlo stromů,

kol tichých rybníků když kráčeli jsme domů.

Žab teskné kvílení se chladným vzduchem třáslo,

u splavu nízkého, kde stádo krav se páslo,

v zeleni rákosin to zašplounalo časem,

pasačka zpívala si kdesi tichým hlasem.

Kdes v polích koroptev se ozývala ještě,

a trávy svítily po jemné sprše deště,

jenž brzy s poledne tak drobounký a tichý

za slunce jarního sem skrápl v les a líchy.

My sedli u splavu a dívali se v snění,

jak barva krvavá se v šedivou modř mění

a bledne pomalu, a cítili, jak zvlhá

nám tráva pod nohou, v niž padala už mlha.

Tu vánek najednou sem zalét’ ve chlad rosy,

vířil a kolébal se chvíli po rákosí,

a vlny zlehýnka se jako prsa vzdmuly...

To jak by oddechli si na dně utonulí!