VEČER U VSI

Omamný soumrak mdlobu do květin dých’

a ony v slzách oči zavřely. –

Nebem se zvolna prosák’ měkký indych

a po vsi bludičky se rozchvěly.

Jen trochu krve ještě za topoly

nad padlým dnem své vlajky vztýčilo.

Vítr již prchal z opuštěných polí,

kde skláno vše, co z jara vzklíčilo.

Osyky šumí o dědičné zimě.

Cesty se v dáli všechny sblížily –

a měsíc vyšel z lesů naproti mně,

i on byl nějak bled a vyžilý.

Dva známí tuláci se pozdravili.

On rozdělil prchavou nádheru.

Ve zlaté masky tváře své jsme skryli,

studené tváře zhaslých kraterů. –