Večer úzkosti

Jsou chvíle v životě, kdy nelze dobře říci,

jak do zítřků se obzor rozjasní –

jen v prsou cítíme, jak srdce tepající

důvěřivou hudbou sladce zní...

Jsme v rukou osudu, a naše tichá chůze

přes hřbety hor jde, vodní předěly –

snad zavede nás z jitra k Velkých Pátků hrůze,

snad k slavným hodům jarních nedělí.

Snad naše práce v tříšť se zlomí, v rum a ssutí,

a hořkost slzami se v očích zaleskne –

a nám se náhle v myslí lítostivém hnutí

i po snech ztracených toužebně zasteskne.

Snad bude jinak. Tiše dojdeme k dnům stáří –

a zavolání těžké až v sluch zahříme,

pokojně přikývnem’ a ve sluneční záři

své dílo slavně dovršené spatříme.

Jsme v rukou osudu, a naše tichá chůze

přes hřbety hor jde, vodní předěly –

snad zavede nás z jitra k Velkých Pátků hrůze,

snad k slavným hodům jarních nedělí...

Je naše práce jako oráče, jenž čeká

od orání a setby jarních dní –

půl roku mrazů, mraků měděných se leká,

než dočká srpnové radosti žní.

Jdem’ tiše cestou svou a nevíme, zda k zrání,

či k smutkům tíživým do svých stařeckých let,

jdem’ životem jak dlouhou zasněženou plání,

kam jdeme, nevíme – však nechce se nám zpět.

Jen cestu známe klopotnou – a ta je cestou naší,

vše ostatní je temná záhada...

A často na večer, když v kraj se soumrak snáší,

podivná úzkost srdce přepadá...

Zda k cíli dojdeme... Zda dostačí nám síly...

Zda výkřik půlnoční nás někde nezleká...

A marně ptáme se... Za hory chvátá silnice pruh bílý

– a naše chůze ještě daleká...