VEČER V CIZINĚ.

Před zázraky štětce a dláta,

při stíhání mořských pěn

jak sladce plyne a chvátá

ten teplý, podletní den!

Však večer když táh a se smrákal,

tu vichr a hustý déšť lákal

do krčmy útulných stěn!

Do staré jsem osterie

tu zapadl moři blíž

a naslouchal, vítr jak bije

jí do oken, prázdnil číš.

Jak čas se loudá a plouhá!

A divná na srdce touha

a divná mi ulehla tíž.

Kol prázdno, jen obrovská kočka

blíž přišla otřít si hřbet

a ke mně zvedala očka –

v tom náhle přised si kmet.

Vlas bílý tváře mu věnčí –

já nevěděl, přišel-li z venčí,

či odkud se právě zved.

„Ó, promiňte, milý pane,

že ihned usednu k vám,

když bouřný vítr tak vane,

je smutno sedět tak sám;

a cizincem v zemi té jste-li,

jste jistě dnes neveselý,

och, pane, to znám, to znám!

Tu vína nad plnou číší

jak sklání se samotář,

hlas dálný, sladký tak slyší,

své matky zří, milenky tvář,

líc krásnou s vábnýma rtoma,

tu milou síňku tam doma,

kde lampy staré plá zář.

Ó, rcete, co v také je chvíli

vší krásy, umění div,

kdy ptáte se: Vzpomíná? Spí-li?

Kdo zemřel mi v dáli, kdo živ?

kdy výčitkou sobectví pouze

se vrývá a vysmívá touze

ten hodin zdlouhavý kyv?“

Já opřel dlaň o hlavu nyní

a letěl vzpomínkou v dál,

svit lampy v mé útulné síni

mi nad maják do snů teď plál;

i drahé slyšel jsem hlasy,

dech tepla a lásky a krásy

mi v ústret líbezný vál.

„Ba, lidský život je krátký,“

dál stařec mluvil, „a ten,

kdo odešel, nepřijde zpátky,

by víc pak byl oceněn –

ó, celé nestačí žití

se milovat, vděčným býti,

vše ostatní, pane, je sen!“

„Och, ustaňte!“ vzkřikl jsem v muce,

a ustrnul – sám jsem byl.

Kmet zmizel. Já vyběhl prudce,

bych ještě jej dohonil,

a slyšel jsem, do skaliska

jak vlna za vlnou tříská,

a vítr bolestně vyl.

Ni stopy kol po divném kmetu.

Noc tmavá, déšt šelestí.

A já si přál orlem být, v letu

bych moh se v dál přenésti.

„Loď, loď!“ jsem vykřikl steskem,

a každá vlna svým třeskem

se smála mé bolesti.