Večer v horách.

Dohlaholil zvonek.

V chatky zášeří

chudý horal s dětmi

sedá k večeři.

Oněměly lesy,

slavíček jen kdesi

píseň rozčeří.

Pěje neunavně,

jako z kovu hlas – –.

Zatím víc a více

tmí se modrojas;

náhle jako vzňatý

plane všecek zlatý –

duši jímá žas.

Slunce noci – luna

vzchází na obzor,

stříbrný vlas spouští

na vrcholky hor:

každé hlava bleskla

jak ta v báji ze skla –

zdiven zří k ní tvor.

A ta nebes báně

na šíř, na dýlku

hvězdami se jásá

všecka za chvilku.

Horal tobě řekne,

že jsou to však pěkné

oči andílků...

Večernice pyšná

s Kralomocem zas

svítí, jakby spolu

slavily dnes kvas;

malý vůz i velký

jakby velitelky

ždály na rozkaz.

Ke kvočně se tulí

tam zas kuřátka;

jsou tak světle žluta,

ještě holátka.

Ej, tu váhy, kosy

a tam hvězd co rosy,

plných pozlátka!

Boží je to dráha

z milionů hvězd,

do nebeské slávy

cesta prý to jest.

Po ní Bůh, jen letem,

po své pouti světem

domů slavil vjezd.

Těžko odtrhnouti

od oblohy zrak:

hle! teď kříž mu kyne,

utrpení znak.

Často k tomu kříži

pro útěchu vzhlíží

horal ubožák!