VEČER V JESENI.

Už stezky v zahradě, kde bloudím v snách, se stměly.

Je večer a je noc, oh tma je, Gabrieli!

Cos létne plání, sténá to a kvílí,

cos táhne duší, pláče to a sténá.

Den zavřel už svá víčka unavená.

Snů nad propastí hlava mdlá se chýlí,

jak nad zem spící bludné hvězdy steré,

jež ztrácely se v noci bezdné tůně,

jak srdce, duch, kdy upomínkou stůně

a v jich se noří noci pusté, šeré.

A sny i vzpomínky na křídlech ticha spěly

kams v prázdno za tebou, kde’s bloudil, Gabrieli.

Já hledal tě – ah na té bludné pouti

já zkrvácenou potácel se nohou

a hvězd se ptal i světů nad oblohou...

Jen jednou ještě k srdci přivinouti

tvou hlavu drahou, ó jen jednou, jednou

se zahledět v to oko tvoje mroucí

a na svém srdci tvoje slyšet tlouci

a zlíbat skráň a ruku tvoji lednou...

Ó zda si vzpomínáš – my báli se a chvěli

a my si zoufali – přec šel jsi, Gabrieli!

Ah, ty jsi šel. Zda duši tvoji opil

ten táhlý zpěv, tak teskný, tichý, lkavý,

jenž jak dech boha létnul kol tvé hlavy,

zrak zářící že’s v jitra zoři stopil

a díval se a věčně jen se díval,

jak první paprsk na tvé čelo mladé

v polibku tichém věnec růží klade...

co závoj teskný níž a níže splýval...

Jen v snách si vzpomínám, jak v oku tvém se skvěly

dvě slzy, hvězdy dvě. Ty’s plakal, Gabrieli...

Cos táhne duší... ta se chví. A ráno,

když v bázni slunko sklánělo se na tě,

v snách zachvělo se, v plachém, bolném chvatě

na bílém čele tvém čtouc: Dokonáno...

A plakalo. A už tak dlouho tomu,

co pohaslo a kolem noc a tma jen...

Ó dítě mé, svět celý v noc už ztajen

a ty tak dlouho, dlouho nejdeš domů!

Já v bázni naslouchám –: a jen v sluch touhou bdělý

teď vichr zaúpěl... Ó dítě! Gabrieli! –