VEČER V JESENI.

Jak mroucí vzpomínka se nad západem chvěje

to slunce hasnoucí a zírá bez naděje

v bor tichý, ztemnělý schnoucími větvemi;

pro mlhu nevidím juž cestu před očima,

mně vlastní slza dí, že blíží se juž zima,

že svadly moje sny jak listí po zemi.

Ves v šeru pode mnou se v noční mlhu tají,

tam okny chatrčí juž světla prokmitají,

tam blaženost a mír při krbu rodinném;

na prsou ženy muž tam na vše zapomene,

tam mladost nad dětmi kouzelné duhy klene,

tam svadlá naděje zas klíčí sladkým snem.

Krb rodinný a mír... Ó tklivá, krásná báje!

kdo s bohy vešel v boj, by urval jim kus ráje,

ten štěstím domácím se sotva skonejší!

On může ku hvězdám svou duši v písni vznésti,

bouř, hrom a vichřice dá peruť jeho zvěsti...

žel! v srdce hlubinách je stokrát bídnější!