VEČER V KRKONOŠÍCH.

Tam v hloubi dolu tma již lehá k zemi,

zde dosavad se světlo bledé míhá,

však i tu cítíš, večer že jde němý

a z propastí jak příšerně se zdvihá.

Jak dlouhá vlečka pára průsvitavá

se přes hor hlavy dál a dále vleče,

a melodie větru smutně lkavá

zní z plazících se větví husté kleče.

A jen ta kleč a žlutá tráva kolem,

a voda šplíchne, jak jen vkročíš do ní,

a tráva vzdychne tvrdým, ostrým stvolem.

V nesmírné ticho pramen kdesi zvoní.

Tu divný stesk ti sevře srdce v kleště,

a v bázni počneš bzučet zpěv si známý,

však jestli umíš modliti se ještě,

pak šeptneš vroucně: Pane, zůstaň s námi!