VEČER V KVĚTNU.

Je večer v květnu. Mha se valí spěšně

ve svěží vzduch, v němž slunce dohořelo,

na stráních ještě bělají se třešně,

a vlahý vítr ovívá mi čelo.

Zas přede mnou se vlní nízké žito,

déšť na cestě se v kopyt otisk nalil.

Už vyšel měsíc. Mléko mlh je slito,

a koroptví křik v mléku tom se vzdálil.

Bzuk chroustů zapad’ v netušící uši,

a netopýrů let se třásl tichý

od statků ve vsi postříkaných tuší

sem přes rozmoklé, zamodralé líchy.

A já jdu sám. A myslel jsem, že vzlétnu,

a život, život přitisknul mě k zemi,

unaven, zemdlen sám tu kráčím v květnu,

sám kráčím tu, sám opuštěn a němý.

Sám kráčím tu, sám kráčím bez pomoci,

stesk nevýslovný rozlévá se ve mně.

Bzuk chroustů dál se třese tichou nocí,

květnovou nocí dál se třese jemně...